Básně

Korálová mušle

26. července 2014 v 13:10 | Vysmátá zrzka

Na písečné pláži jsem stála
v objetí mrazivé tichosti
a s pocitem tíživým
jsem se o budoucnost bála.

Pozorovala jsem útesy bílé
podél azurového pobřeží,
kde stál starý maják,
co námořníky od pradávna střeží.

Našla jsem na pláži dar,
když posadila jsem se do písku
a zabořila do něj ruce,
co spirálovitý měl tvar.

Dar v podobě korálové mušle,
která moře opustila
s písní o příbojích a perlách,
to vše aby někoho v životě povzbudila.

Šumící vlna

12. dubna 2014 v 21:22 | Vysmátá zrzka

I přes uklidňující hudbu
necítím se ve své kůži.
Jako bych byla voda,
bouře na vlnícím se moři.

To co chci je někam patřit.
Být šumící vlna,
co do písku se vpíjí
a líbá písečná zrna.

Sdílet samotu,
to co chci je.
Vlna bez písku,
žádnou lásku nezažije.

Stíny růží

6. března 2014 v 15:47 | Vysmátá zrzka

Vstoupila jsem do zahrady růží,
spolu s ranním oparem.
Co pohladil mi bledou kůži,
jako rosa trávník nad ránem.

V zahradě plné rudých růží,
šeptají si mezi sebou květy.
O tom co růžové plátky tíží,
o tom vytvářejí věty.

A o šťastných shledáních,
o počtu polibků co se zde rozdalo
a o milostných doznáních.
To mě se ještě nikdy nestalo.

Srdce v zahradě jsem si chtěla utišit,
samota mi ho totiž svírala.
A tak se růže rozhodla mi ho potěšit
a scénu z včerejší noci mi popsala.

Šeptala o muži s černými vlasy,
jak v zahradě složil mi píseň.
Já měla slzami pokryté řasy
a v srdci už nebyla jen tíseň.

Tak čekala jsem v zahradě růží,
až zajde slunce hřejivé.
Mé srdce po setkání tolik touží,
já myslela, že jsou to jen sny bláznivé.

On však večer do zahrady přišel
a věnoval mi úsměv smělý.
Složili jsme společnou píseň
a nakonec spolu ruku v ruce odkráčeli.

Symfonie noci

16. února 2014 v 9:34 | Vysmátá zrzka

Venku se nese čarovná melodie,
protkaná stříbrnými perlami.
To zní noci symfonie,
doprovázena hvězdami.

Noc, co noc ji Večernice na piáně hraje,
zahalená v hedvábné krajce
co za ní ve větru vlaje,
v nekonečné dálce.

To ona tvoří snové sny,
když hraje symfonii.
Za pomoci hluboké tmy,
co šíří její melodii.

Tóny zahání noční děsy
a vypráví příběh snu tvého.
Můžeš ocitnout se mezi lesy,
nebo držet za ruku chlapce svého.

Nebo převtělíš se do slavíka,
nebo do rybky malé.
Zlo v tvém srdci rázem zaniká,
zatím co ty budeš plavat ve vodě slané.

Až ve snu bude se ti zdát,
že umíš přes hory létat.
A ty budeš se tomu pocitu smát,
až bude ráno nad obzorem svítat.

Jabloňová víla

8. února 2014 v 16:48 | Vysmátá zrzka

Před tím než mlha trávník přikryje,
měsíc si mléčné dráhy trochu upije.
Do šálku ponoří se můj sen
a tak končívá můj den.

Můj sen namočil se v jablkovém čaji,
já octnu se ve voňavém ráji.
Tam zjeví se mi malá víla,
o které jsem jako dítě snila.

Kreslila jsem ji růžovou,
na sobě mívala sukni lístkovou.
Má vlastní jabloňová víla,
nyní je však téměř bílá.

Tančila si mezi květy,
já nezmohla se souvislé věty.
Najednou na mě foukla skořici,
tu sladce vonící.

A se třpytem skořice,
co snášel se mi na líce.
Probudila jsem se ze snění svého,
z toho snu jabloňového.

Pokoj provoněný kávou

11. prosince 2013 v 19:53 | Vysmátá zrzka

Za oknem pozoruji světlo pouliční lampy
a volnost větru.
Mráz na oknech tvoří krajky,
jsem zahalená v bavlněném svetru.

Naliji si královsky velký šálek,
na rtech cítím láskyplné políbení.
Pěna v barvách malířských palet,
vychutnávám si její jemné pohlazení,

Mléčná dráha na nebi se rozzářila,
aroma kávy vzduchem se neslo.
Já tu hořkosladkou vůni pila
a z nebe pár vloček se k zemi sneslo.

Noc ozdobily vločky sněhobílé,
luna je třpytem postříbřila.
Přečkala jsem s nimi chvíle mrazivé
a kávu si lehce osladila.

Padlá sněhová vločka

1. prosince 2013 v 21:06 | Vysmátá zrzka

Stála jsem na břehu malého jezera,
které se třpytilo pod stínem měsíce.
Radost ze srdce mi zmizela,
náhle jak když zhasne svíce.

Pozorovala jsem hvězdy odrážející se od ledu,
naslouchala jak v tichu nocí zní.
A tělo se mi třáslo v černém chladu,
čekala jsem, až se první sněhová vločka objeví.

S první vločkou padla i myšlenka na tebe,
Vztáhla jsem ruce a snažila se ji chytit.
Vločka snesená tisící křídly přímo z nebe,
kéž bych tvé teplo mohla znovu cítit.

Dotek něžné vločky padlé,
vzpomínky na tebe mi dal.
I když roztála a ty tu se mnou nejsi stále,
v mém srdci zůstaneš dál.



Věnováno nejdražší babičce *1955 - † 2013

Nápoj měsíčního svitu

22. září 2013 v 18:39 | Vysmátá zrzka

Když se veškeré hvězdy a stíny objeví,
ucítím ozvěnu srdce tvého.
Stříbrné perutě nocí proplují
a tehdy uteču do světa kouzelného.

Nabídnu ti vřelé objetí,
abys pocítil lásku mou.
Až nad námi družice poletí
a schová nás pod clonu stříbrnou.

Mohu tě obímat po milion let,
i přes krásu modři neskonalou.
Horkého nápoje dáme si šálek
a osladíme si ho atmosférou.

Budeme usrkávat měsíční svit,
posetý krystalky a planetkami.
Co probudí v nás hřejivý pocit,
který se bude vznášet mezi námi.

Nápoj co přinese nám klid do spánku,
až lehce přivřeme víčka.
A hvězdy nám zazpívají do vánku,
zatím co budou zhasínat jako svíčka.

Cinkání hvězd

8. září 2013 v 15:12 | Vysmátá zrzka

Měla na sobě modrý samet,
modřejší než noc samotná.
Obklopovalo ji souhvězdí planet,
mezi kterými si připadala téměř nicotná.

Vesmírným štětcem malovala částice,
tisíce bodů na obloze se nyní nese.
V tvorbě ji neomezovali žádné hranice
a tak si vytvořila příběh na výkrese.

Protkala zlato a stříbro do cesty, která vedla k ní
a poslala ji do dalekého vesmíru.
Cinkání hvězd nyní všude kolem zní,
jako omamná melodie z klavíru.

Když to on zaslechl, vydal se tím směrem,
posadil se opodál a pozoroval malířku.
Byl nehybný, splynul téměř s šerem,
přitom zůstával jí nablízku.

A když hvězdy na obloze schly,
mohli se držet za ruce.
Odedneška tam jeho silueta sedí vždy,
aby se mohla schovat do jeho náruče.

Píseň stříbrného pobřeží

25. srpna 2013 v 14:38 | Vysmátá zrzka

Vnořila se do hlubokých vod,
i tam zněla píseň její duše.
Plula mořem houslových klíčů a not,
sladká chuť rozhostilase jí v puse.

Stala se sametovou vodou,
současně kapkou i mocným příbojem,
co se snaží o útěk za svobodou
a přitom ji přikrývá závojem.

Stala se velkou lámající vlnou,
i pěnou vyvrženou na písečné břehy,
co lemuje pobřeží linií stříbrnou,
tam kde se dočkává zem od moře něhy.

Hedvábné objetí

18. srpna 2013 v 11:27 | Vysmátá zrzka

Krvavě rudá květina jménem růže,
každou noc pozoruje hvězdy na obloze.
Sní o tom že noc tato noc vše změní,
její květ zůstává otevřený.

Nebe plné hvězd které svítí,
jak jen dát najevo co právě cítí.
Každou noc pozoruje měsíc na obloze,
krvavě rudá květina jménem růže.

Měsíc, vládce saténového světa,
miluje svou růži již léta.
On posílá jí dolů hedvábné objetí,
s láskou a sladkou perletí.

Přeje si, aby se vznést směla
a dotkla se jeho bílého těla.
Krvavě rudá květina jménem růže,
touží se dotknou jeho bledé kůže.

Cukrové květy snů

9. března 2013 v 16:32 | Vysmátá zrzka

Ve světě bláznivých snů,
čichá tajemnou vůni jarních květů.
Zde není konec žádných dnů
a dává naději celému světu.

Je to dívka ze svitu hvězd,
co rudé má tváře.
Nechala z nebe cukrové květy snést,
květy ze kterých proudí polární záře.

Kolibříci co sají vesmírný nektar,
když dívka barví sladké květy.
Jeden kolibřík jí tajemství štěstí pošeptal,
a dále vydal se na tajemné lety.

Ve světě bláznivých snů,
čichá tajemnou vůni jarních květů.
Zde není konec žádných dnů
a dává naději celému světu.

Okvětní lístky naděje

26. ledna 2013 v 17:03 | Vysmátá zrzka

Ležím schoulena v osamění,
na polštáři nestačí mé slzy schnout.
Krvácející díra v mé hrudi,
která mi nedovolí se nadechnout.

Kvůli tomu nemohu zavřít víčka,
má mysl se topí a přitom spalována je.
I když zhasne poslední svíčka,
cítím jak jsou mé rty plné naděje.

Palčící bolest, krystalizující plíce,
chlad co stahuje mě z kůže.
Palčící bolest, bijící srdce,
cítím se jako zvadlá růže.

Každá část mě je nyní zlomená,
sladké slzy na rtech mých.
Páteř jako tenký papír mi připadá
a přitom ležím na lístcích okvětních.

Nemohu zavřít víčka,
má mysl se topí a přitom spalována je.
I když zhasne poslední svíčka,
cítím jak jsou mé rty plné naděje.

Probuzení srdeční růže

6. června 2012 v 19:00 | Vysmátá zrzka

Rozkvetlá louka květin plná,
na stéblech se třpytí duhová rosa.
Kterou pije lesní srna,
která žije vprostřed lesa.

Žije s ní květinová víla,
ve vlasech si nosí drobné květiny.
Vlévá se do ní přírodní síla,
díky ní se opět probouzí zvadlé rostliny.

Na srdci ji vykvetla růže,
co rozkvétá za zvuku ptáků.
Srůst se stromem klidně může
a z kůry stromů se stane bledá kůže.

Srovnává vůni jarních květů,
příroda je nyní rozpoutaná.
Přináší lásky celému světu,
to vše jsou její požitky jara.

Mořský závoj rudých rtů

1. května 2012 v 14:39 | Vysmátá zrzka

Hluboký nádech,
kyslík co putuje do plic.
Běhá mi mráz po zádech
a přitom strach je dávno pryč.

Stáhls mě do hlubin moře
a vykouzlil úsměv široký.
Tak jako andělé nahoře,
tvůj pohled mě opět zcela pohltí.

Jsme jako dva magnety,
já přibližuji se k tobě blíž.
Jsme stejní a přitom jak odlišné světy,
mé horké rty na ústech svých ucítíš.

Moře závojem hladí naše tváře,
polibky sladkých rtů.
Jsi jako boží záře,
proplouváme vlnami našich snů.

Stáhls mě do hlubin moře
a vykouzlil úsměv široký.
Tak jako andělé nahoře,
tvůj pohled mě opět zcela pohltí.

Tepoucí srdce života zrození

17. dubna 2012 v 16:09 | Vysmátá zrzka

Déšť z ledových třpytek,
snáší se na bledou tvář.
V náruči rozkvetlých kytek,
co přináší světu mnoho krás.

Příroda obdařila dívku darem život brát i dát,
zlo se ji snaží zabít kvůli její moci.
Na rozdíl od zla nechce vidět nikoho umírat,
přišlo ji zabít jedné chladné noci.

Z hlubin nenávisti čerpá zlo svou sílu,
kameny stromů tiše duní.
Napadlo vesnici, zabilo vílu,
koruny stromů žalem šumí.

Přírodní síla do krve se jí vlila,
stalo se z ní božské světlo.
Po letech se převtělila
a zlo s ní se opět střetlo.

Déšť z ledových třpytek,
Snáší se na bledou tvář.
V náruči rozkvetlých kytek,
co přináší světu mnoho krás.

Údolí snových květů

3. dubna 2012 v 16:49 | Vysmátá zrzka

Na místě ukrytém celému světu,
vychází dívka za svitu hvězd.
Tančí ladně v údolí květů,
když má měsíc svůj tajný sjezd.

Tajemnou září barví svět
a vítr češe její kadeře.
Vše okolo září na pohled,
ze světel hvězd těch nahoře.

Díky její vůli mohou lidé snít,
nechat zapadnou svá víčka.
Zatím co ona obdivuje svit,
přitom radostí barví se její líčka.

Někdy se zjevuje v dětských snech,
to když tancuje v pavučině z motýlích snů.
A lehne si s nimi na měkký mech,
miluje noční kouzelnou tmu.

Polibky hřejivé touhy

30. března 2012 v 15:29 | Vysmátá zrzka

V západu slunce klečím v trávě,
stromy šumí, vítr vane.
Ruce mé jsou pořezané,
tahle válka snad neustane.

Zkřehlé prsty, bledé tváře,
srdce se rozskočí, zrychlí se dech.
Zlo nad námi stále vede,
sladké krev na mých rtech.

Co má válka světu dát?
Z očí se derou chladné slzy.
Stačí srdcem milovat,
doufám, že jej spatřím brzy.

V dáli jeho stín jsem spatřila,
čekala jsem na něj chvíli dlouhou.
V jeho návrat jsem pevně věřila,
polibky obdařena s hřejivou touhou.

Sledujeme západ zlatého slunce,
příběh touhy lásky k bití.
Kráčíme spolu v ruku v ruce,
láska co má sílu měnit světy.


Nepřímo navázáno na Hromobití bledého měsíce.

Roztříštěné měsíční světlo oceánu

24. března 2012 v 16:49 | Vysmátá zrzka

Tisíc mil až na mořské dno,
touží se vznést.
Za svitu měsíce stříbřitého,
do vlasů perly si vplést.

Spoutána silou kouzel a moci,
unášena v náruči oceánu
Vlní se odlesky minulých nocí,
přeje si dostat se na jeho stranu.

Roztříštěné měsíční světlo oceánu,
plující na chladné hladině.
Otevírá dívce zlatou bránu,
a tělo její v náruči ovine.

Tak sladký a tak studený,
jako měsíc plující nad jeho hladinou.
Pro její život jako zrozený,
radostně pluje zázračnou hlubinou.

Spoutána silou kouzel a moci,
unášena v náruči oceánu.
Vlní se odlesky minulých nocí,
dostala se na jeho stranu.

Tajné obřady motýlích křídel

23. března 2012 v 19:20 | Vysmátá zrzka

Na špičkách tančit,
šaty z lístků okvětních.
Mezi déšť hravě vtančit,
na tváři kapky v barvách duhových.

Mé vlastní tajné obřady,
provádí zvuk třepotavých křídel.
Slunce vše sleduje z povzdálí,
když motýli vylétají ze svých květinných sídel.

Když slunce zajde, jen luny svit,
záře měsíce, otce všech nočních krás.
Vzbudí v srdci rvoucí cit
a hvězdy napíší stříbrný vzkaz.

Mé vlastní tajné obřady,
provádí zvuk třepotavých křídel.
Měsíc vše sleduje z povzdálí,
když motýli zalétají do svých květinných sídel.
 
 

Reklama